Rybaření jsem měl vždy v krvi, zdědil jsem ho po dědečkovi a jako jediný v rodině jsem sdílel jeho vášeň. Každé letní prázdniny jsem trávil dva týdny u prarodičů a každé ráno jsem chodil s dědečkem na ryby. Měl jsem tam malé kolo a rybářský prut a za soumraku jsme jezdili k místním rybníkům a kanálům. Dodnes cítím vůni ranního vzduchu a zůstane se mnou při každém sezení, ať už se vydám kamkoli.

Od těch dob se rybaření stalo mým hlavním koníčkem, který se po objevení kapra pomalu stal posedlostí. Posedlost se trochu zpomalila poté, co jsem poznal svou přítelkyni, a ještě více, když jsme se vzali a pořídili si dvě krásné děti. Ale to je podle mého názoru logické, protože tomu prostě musíte věnovat čas, který máte, a je to fér vůči vaší rodině. A když se z koníčka stala práce, šlo ještě více času na rybaření stranou... Takže když mám vzácnou příležitost jít na ryby, je to stále stejně vzrušující jako před lety. To očekávání a radost před zasednutím mě stále tak vzrušuje.

Kdosi kdysi řekl: "Soustřeďte se na cestu, ne na cíl. Radost nenajdete v dokončení činnosti, ale v jejím vykonávání." A přesně tak to cítím i já. Dokážu se do sezení opravdu těšit, a to mi hodně usnadňuje, když Im není schopen dělat přesčasy, které jsem dřív dělal. Musím si zkrátka naplánovat rok dopředu, abych si byl jistý, že na ryby pojedu, jinak skončím tak, že jsem si vůbec nezarybařil. Takže zhruba na začátku roku vím, kdy a kam pojedu rybařit, většinou na zahraniční výpravy do Francie, Belgie nebo Velké Británie. A mám velké štěstí, že mohu rybařit na velmi výjimečných místech, což mi vynahradí nedostatek času na rybaření.

Nezapomeňte, že cesta je mnohem důležitější než cíl!